Napsáno: Dec. 8, 2023, Viktor Matys
Zvedla jsem se ze země a pomalu kráčela pryč směrem k nedalekému lesu. Byla skoro noc, ale nikdo nespal. Všichni byli u ohňů. Zítra bude bitva. Velká bitva. Je tu s námi hodně kmenů. Hodně tance, hodně bubnů, hodně křiku.
Na zvucích bubnů odplouvám. V lese mě prostupuje Síla. Cítím noční vánek a musím si odložit šat. Musím ten vánek cítit na celém těle. Pak se do vizí nořím snáze.
Vím, že nedaleko je Stín Blesku. Je to mladší šaman. Potřeboval se na chvíli vzdálit. A já vím, že on teď nevidí mladé ženské tělo, ale světlo, které stále sílí. Je dost moudrý na to, aby věděl, že Síla je teď u mě. Tiše se vykrade pryč. Zpátky k ohni. Vidím jeho zítřejší tvář. Je pomalovaná barvami bojovníka. Zvláštní, řeknu si a usměju se nad tím.
Od lesa vidím ležení vojáků. Také tam dohořívají ohně. Odcházejí spát. Jsou takoví poslušní. Tomuto slovu jsem dlouho vůbec nerozuměla. Teď už vím, že je to mocná síla. Mocná síla, která křiví duši. Brrr.
Někteří vojáci jsou nádherní bojovníci. Někteří opilci a rváči. Zítra se setkáme.
---
Ráno jsem se probudil a prohlížím své zbraně: Kamennou dýku, malý luk a samozřejmě svoje tělo. Jsem připraven.
Skutečný bojovník jde do boje ne aby ho vyhrál, ale aby ho zažil.
Přichází velký náčelník Rudý Oblak a oznamuje nám svoji noční vizi. Dnes půjdeme do boje beze zbraní. Není to rozkaz, prostě to ví. A my tomu rozumíme.
Vstáváme a kráčíme vstříc boji. Vojáci pochodují sešikovaní proti nám. Překvapeni našima holýma rukama. Pak jejich velitelé zavelí a oni začnou pálit.
Cítím v hrudi strašnou bolest. Trvá to jen chvíli. Pak se Země oddělí od země a já skrz probíhající bitvu vidím Naši Zemi. Je přesně na tom samém místě jako země, kde právě probíhá boj. Jeví se to divné, ale já se nějak nedivím. Je mi to povědomé.
Vstupuji tedy do Naší Země a je tu už spousta dalších padlých bojovníků. Jsou tu i ženy, děti.
A proti nám přicházejí ti, kteří tu jsou už déle a vítají nás. Všichni se šťastně usmíváme.
Cítím, že potřebuji smýt prach starého života a tak vstupuji do jezírka, které tu na mě už čeká. Nořím se do něj celý. Je mi nádherně jako v lůně matky. Ale na to je ještě brzy. Jdu z vody ven a kráčím vítajícím se davem směrem k velikému ohni. Potřebuji spálit to, co voda nedokázala smýt.
U ohniště stojí žena. Velmi zvláštní. Nevím jak je stará. Jako by to zvládala všechno najednou. Je mi velmi povědomá, ale nemohu se upamatovat. Dívá se na mě zvědavě a snad i trochu poťouchle.
Oheň s praskáním spaluje zbytečnosti minulého života jako by to byla dřívka. Vzplanou a v prachu mizí.
Žena přikývne souhlasně hlavou a tím odpoví na otázku, která mě teprve napadne. Mohu do toho ohně bezpečně vstoupit. Udělám to a cítím, jak mě plameny prostupují. Teprve teď to praská a šlehá! Po nějaké chvíli se cítím konečně volný a svobodný.
Vystupuji z ohně ven a patřím na tu ženu a moje ústa se roztáhnou do obrovského úsměvu. Vždyť je to přece Moje Věčná Souputnice! Směje se nad mým překvapením. Jak jsem tě mohl nepoznat? No, snadno. Prach dolního bytí zatemní mnohé.
Tolik jsme toho spolu prožili. Rodíme se stále spolu a pořád nás to nepřestává bavit. Pokaždé zkoušíme jiné role. Matka, manželka, dcera, ale i žena z cizího kmene… hodně hodně her jsme hráli. I role jsme si prohodili. Bylo pro mě zvláštní být manželkou. Porodil jsem jí čtyři děti. Byla fakt nenasytná. Ale stejně jsem po nocích jako žena chodil tajně lovit a ona coby muž dávala do rodiny tolik, tolik péče a lásky. Dělali si z nás legraci. Ale to je v pořádku. Indián miluje cáklého indiána ještě víc.
Stojíme tedy teď opět spolu a opět zde.
Naši pozornost najednou připoutal obrovský buk v nedalekém háji. Tváře všech se tam začaly otáčet. Pak stromem projel mocný záblesk:
Rudý Oblak
Padl
A všichni propadli v obrovský jásot. Křičeli, dupali ječeli. Tak velkou radost nejde zvládnout jinak. Jeho kořeny sahají ke středu Země. Duch jeho koruny se rozprostírá přes mnoho světů. A On pro jednou šel na zem s námi. Neumím popsat to štěstí.
Podíval jsem se od očí Mé Milované a její mysl přesměrovala mojí pozornost zpátky na bojiště.
K mému mrtvému tělu se blížil mladý voják. Nádherná bytost. Velké srdce. Vstoupil jsem do něj, abych lépe cítil jeho pocity. Byl rozčarovaný. Nechápal, co jsme to provedli. Ráno myslel, že to může být jeho poslední den tady na světě a jeho duch se tak plnil odvahou a odhodláním. Vlastně byl na nás docela naštvaný. Nešel bitvu vyhrát...
Viděl jsem jeho očima svoji tvář. Byla tak zaťatá, pevná, sveřepá, odhodlaná. Musel jsem se zasmát. Fakt jsem to docela přehnal. A mladý voják do této neústupné tvrdé tváře hleděl.
Přesunul jsem se do svého těla. Posbíral jsem zbytky tělesných sil, pootevřel oči, usmál se na něj tak krásně jak jsem vždycky uměl a šibalsky na něj zamrkal. Pak jsem zemřel zase.
Vojákův duch se uklidnil a narovnal. Viděl jsem konec jeho života. Starý muž. Přežije hodně. Kolem něj jeho děti a jejich děti. Umírá. Odchází ze země a přichází k nám do Země. Poprvé.
Je vykulený jako každý, kdo sem přišel poprvé. Kdosi ho bere kolem ramen a šeptá mu: „Tady vaše Genesis ještě nezačala.“ Zasměje se. Už rozumí svému nádhernému rozpoložení. Vrátil se Domů. Ale že to trvalo!
---
Ano. Jde to velmi pomalu. Takhle po jednom. Ale nám to nevadí. Máme na vás tolik času, kolik si jen budete přát.