Napsáno: Dec. 22, 2020, Viktor Matys
Jednoho dne se v krabici s kladivy narodil šroubovák. Šroubovák nevěděl čím je, ale mezi kladivy mu bylo jasné, že musí být kladivo. I kladiva byla trochu zmatená z jeho tvaru a vymýšlela jaký že zvláštní druh kladívka to asi je a k čemu by se tak mohlo hodit.
Zatímco kladívka byla se zatloukáním naprosto spokojená, šroubovák se trápil. Cítil se nedostatečný, vůbec mu to nešlo.
Hodná kladiva se ho snažila utěšovat, že se časem určitě zjistí, co a jak, že se najde něco, co mu půjde zatlouct. Jiná kladiva se ale dívala trochu kriticky a moc naděje šroubováku nedávala.
Jednoho rána se šroubovák probudil a řekl si: "Tohle přece není možné, takhle to nejde dál." A nešel do práce. Ležel v krabici, díval se na svůj tvar, porovnával ho s kladivy až si konečně uvědomil, že prostě není kladivo.
Nejsem kladivo, ale nevím co jsem. A tak dumal a dumal dál, až na to přišel.
Pak předstoupil před kladiva a pravil: "Jsem šroubovák."
Kladiva byla v šoku, protože tohle ještě nikdy neslyšela. Některá kladiva se pohrdlivě uchechtla, ale jedno hodně inteligentní kladivo si šroubovák prohlédlo pořádně, pak se pláclo do čela a zvolalo:
"No jasně. Že jsme si toho nevšimli dřív. Ale to je vlastně skvělé. Poslyš, šroubováku, myslím, že mám hned pro tebe práci."
A od té doby se šroubovák nemusel trápit se zatloukáním a kladiva pochopila, proč mají některé hřebíky zářez v hlavičce a na těle závit.
A všichni byli šťastni.