info@grumpa.net 721 674 455

Můj Grumpův blog

Dům se všemi odpovědmi

Napsáno: March 4, 2014, Viktor

Po dalším shromáždění kulitánců jsem šel rovnou za naším Guru a povídám mu:

Guru, velmi si vážím všeho, co pro nás děláte, ale pořád se nemůžu ubránit dojmu, že nedostávám odpovědi na všechny svoje otázky.“

Guru se kupodivu nenaštval a povídá:
„Vidím, že se nespokojíš s náhražkou pro líné. Jenže já ti víc povědět nedokážu, ale poradím ti kam zajít. Na opačném konci města je dům a na něm je nápis 'Zde dostanete odpověď na všechny svoje otázky'. Jdi tam a uvidíš.“

Okamžitě jsem vyrazil a po nějaké době ten dům našel. Opravdu na něm byl ten nápis. Taky jsem si všiml, že do toho domu vede spousta dveří. Moje srdce se rozbušilo radostí. Už za chvíli se vše dovím.

Přešel jsem ulici a zamířil k jedněm ze dveří. Koukám, že je na nich cedulka a na ní je něco napsáno. Čtu: „Vchod pro hinduisty“ a pod tím stručně popsáno, kdo jsou hinduisti. „Hm,“ říkám si „tohle nejsou moje dveře.“ Tak jdu k dalším „Vchod pro křesťany“ a stručný popis, další dveře „pro buddhisty“, další dveře, další dveře „WC“ a další „pro ateisty“, a dveře tentokrát bez nápisu a další a další dveře. Jdu a jdu, až najdu vchod pro kulitánce.

Jsem celý rozrušený. Srdce mi buší. Několikrát se zhluboka nadechnu a dodám si kuráž. Otevřu dveře a ouha. Za dveřmi je zátaras. „Co to má znamenat? Proč zrovna náš vchod je zatarasen? Co je špatně?“ Všimnu si ale, že na zátarasu je něco napsáno. Čtu: „Vchod dočasně uzavřen, použijte jiný vchod,“

No to není možné, celý život jsem věrný kulitánec. Já přece nemůžu jít jiným vchodem!“ Pak si ale všimnu, že dole je drobnějším písmem: „nebo se vraťte později.“.

Tak to se mi ulevilo. Dočasná uzávěra. No nic, dojdu si zatím na to WC a přes ulici je bufet, tak si tam dám zatím nějakou svačinu a pak to půjdu zkusit znovu.

Jenže po svačině se to opakuje. „Vchod dočasně uzavřen, použijte jiný vchod, nebo se vraťte později.“

Poznámka vypravěče: V tuto chvíli se na scéně objevuje další postava. Je to nezbytný stařeček. Ten je moudrý a umí poradit.

Vidím, že na rohu stojí jakýsi stařík a jakoby na mě kyne. Jdu tedy k němu. „Nějaký problém?“ Povídá. A já že ano a říkám, co se mi tam stalo. On se chvilku směje a pak říká: „Víš, ten zátaras tam bude pořád. On jen zkouší tvojí otevřenost a touhu po poznání. Kdybys byl třeba papulitánec a šel vchodem pro papulitánce, tak tam ten zátaras najdeš taky. Zbav se své předpojatosti a zkus to znovu.“

Moje touha vědět je silnější, než nějaké nauky.“ Povídám stařečkovi. „Díky za radu, nemám problém jít jinými dveřmi.“

Stařeček jen povytáhne obočí a uznale pokývá hlavou.

Vtrhnu do prvních dveří a skutečně, zátaras tu není. Konečně jsem uvnitř domu, kde se dovím odpovědi na všechny moje otázky.

Trochu mi vadí, že je uvnitř hustá mlha a jen takové matné světlo. Po chvíli tápání dojdu k dalším dveřím. No co, otevřu je a... ...jsem venku na ulici.

No tak to jsou už dost blbý fóry.“ Ale spíš mě to rozesměje, než naštve. Zdá se, že tento dům si rád hraje. Nejdřív zátaras, teď zas rovnou venku.

Jdu ke stařečkovi, který se z dálky usmívá, ale přesto se zeptá: „Tak už máš ty odpovědi?“

Nedělejte si legraci, víte, co se mi stalo.“

Jo, vím.“

Takže co dál?“ Ptám se. „Opravdu chci znát odpovědi na všechny moje otázky.“

Jenže stařeček povídá: „Tady už ti neporadím. Zkus se vrátit ke svému učiteli, třeba bude vědět on.“

No, co mi zbývá. Tak jdu zpátky za svým guru a říkám mu co se mi stalo. No, nasmáli jsme se. Jenže pak mi povídá: „Musíš tam jít znovu, třeba na něco přijdeš.“

Trochu se na svého mistra mrzím, ale musím uznat, že to je i poněkud zábavné, a tak vyrážím.

Přicházím opět na opačný konec města a co se nestalo: Stařeček je na svém místě na rohu, ale dům zmizel. Prostě tam vůbec není.

Že bych minul všechny svoje šance? Že by bylo po naději?

Dům zmizel, všechny vchody k poznání jsou pryč, stařečku, co se to děje?“

A zkusil jsi opravdu všechny vchody?“

Dům už je pryč, co je to teď platné?“

Stařeček se jen usmívá. (To oni tak dělají).

Koukám po okolních domech, jestli nezkusit vchod některého z nich. To by bylo práce, všechno to projít.

Jenže jak na nějaký dům kouknu, tak ten dům zmizí. Rozhlížím se okolo a město je pryč. Už tu jsem jen já a ten stařeček. Chci se ho ještě zeptat, ale i on náhle zmizí.

Všechno je pryč. Všechno.

Zůstávám jen já se svými otázkami. „Co je to život, k čemu to je, kde jsem se vzal,...?“ Znáte ty otázky.

Zkusil jsi všechny dveře?“

V mé hlavě je náhle ticho. Vidím jen dveře do mého nitra.

Vcházím a vše se opakuje. Vidím tu spoustu věcí. Některé mizí hned jak se na ně podívám. Některým se moc mizet nechce. Jsou to ty, co se mi moc líbí, nebo naopak ty co bych nejraději uvnitř sebe vůbec najít nechtěl.

Mám nekonečně času. Postupně prohlížím vše, z čeho se skládám. Ne vnitřnosti těla, ale vnitřnosti mysli.

Po čase mizí i to, co zůstat chtělo. Nepotřebuji to. Třeba je poznání až za tím. Mizí vše. Už zůstávají jen zdi mého já. Pohlížím na ně a ony se stávají průhlednými. Jsou tam ještě?

A náhle se město objevuje znovu. S veškerým ruchem. Je město ve mně, nebo já v něm?

Je to jedno. Náhle vše vidím naprosto zřetelně. Všechno tu roste a mizí. Všichni se někam ženou. Dá se tu něco dělat?

Moje otázky zmizely. Jedna velká se objevila. Není moje. Volá jí vše, co tu je. Slyším ji, ale ti co ji volají ji neslyší.

Stojím na rohu. Mám staré šaty a dlouhé bílé vousy. Někdo přichází k tomu velkému domu za mnou. Vypadá zarputile a odhodlaně.