Napsáno: July 15, 2023, Viktor Matys
Družina došla cestou na místo, kde se cesta dělila vedví. No, tak tedy kudy dál? Všichni tak trochu koukli na náčelníka, jestli by věděl, ale on koukal, jako by nevěděl. Jen se díval na rozcestí a tvářil se zadumaně.
Vydat se správnou cestou znamenalo dojít pohodlně do setmění do spřátelené vesnice. Špatná cesta znamenala noc v hustém lese. Zvládnou se to dá, ale když úplně nemusíš...
Náčelník věděl, že když rozhodne špatně, najde se dost takových, kteří mu to nebudou chtít zapomenout. Ne kvůli nějaké zášti, to oni neznali, ale spíš kvůli legraci. Věděl, že ještě dlouho by se v jejich vesnici říkalo: "Jestli nevíš, běž se zeptat náčelníka." A všichni by se smáli.
A jak tak náčelník váhal, začali nabírat na důležitosti další členové družiny. Jedni se jasně zastávali levé cesty, protože... no důvody se vždycky najdou. Další se zase zastávali pravé cesty, protože... se taky důvody najdou.
Všimli jste si, že čím méně víme o to lépe nacházíme přesvědčivé argumenty? Ne kvůli pravdě, ale proto, abychom pravdu měli my a ne oni.
A tak se začali hádat a někteří už se skoro i prali.
"Dost!" Zvolal náčelník. "Ticho!"
Všichni ztichli.
"Dva dobrovolníci půjdou na průzkum." Pravil náčelník.
Družina se ošívala, ale nakonec se dva odvážní našli.
"Půjdete každý jednou cestou sto kroků a pak se vrátíte, tak budeme vědět aspoň o něco víc." Rozhodl náčelník.
Průzkumníci se tedy vydali každý jednou cestou. Zbytek družiny se začal zase trochu hádat, kdo z nich nakonec bude mít pravdu. Náčelník dělal, že vidí věci v nekonečnu a nenechával se tím lomozem rušit. To z něj dělalo náčelníka už hodně dlouho.
Ani to moc dlouho netrvalo, když se z lesa ozval smích obou průzkumníků. Takový ten šťastně úlevný, který vystřídá předchozí napětí. Družina zpozorněla.
Po chvíli se oba průzkumníci vrátili, každý opačnou cestou, než kterou vyšli. Cesty se po pár desítkách metrů totiž zase spojovaly do jedné.
Nikdo nevyhrál. Ale zastánci levé cesty šli levou cestou, zastánci pravé cesty šli pravou cestou, a když se po chvíli zase setkali, dělali si blázny, že jaké že je to překvapení, že se zase potkáváme a celkem se tomu nasmáli.
Jen jeden pravil: "Škoda, mohli jsme se tak krásně pohádat a třeba i poprat."
To už se rozchechtal i náčelník.
Tu noc spali... A není to teď už jedno?